17.11.2009
.: Český chcípácký film se vydal na cestu z města
filmové kritikyZdá se, že vedle mladé generace filmových tvůrců, u nichž je styl nositelem významu (Najbrt, Sláma, Ševčík), se v české polistopadové kinematografii objevuje linie mladých tvůrkyň – debutantek, které dokončily studium na FAMU, a jde jim především o postihnutí mentality postav. Po feministickém pamfletu Pusinky (2007) Karin Babinské a Kuličkách (2008) s tématikou genderu Olgy Dabrowské přichází Jitka Rudolfová s „realistickou komedií" Zoufalci (2009).
Zdá se, že vedle mladé generace filmových tvůrců, u nichž je styl nositelem významu (Najbrt, Sláma, Ševčík), se v české polistopadové kinematografii objevuje linie mladých tvůrkyň – debutantek, které dokončily studium na FAMU, a jde jim především o postihnutí mentality postav. Po feministickém pamfletu Pusinky (2007) Karin Babinské a Kuličkách (2008) s tématikou genderu Olgy Dabrowské přichází Jitka Rudolfová s „realistickou komedií" Zoufalci (2009).
Sociologický výzkum
Linda, Dagmar, Silvie, Otakar, Tonda, Radim. Šest bývalých spolužáků gymnázia z Jablonce nad Nisou, kteří se odstěhovali do Prahy a s třicítkou na krku bilancují svůj dosavadní život. (Ironicky míněný podtitul filmu dle scénáře zněl „Životní bilance ve třiceti".) Nejsou spokojeni se svou stávající situací, ale neví, co by doopravdy chtěli, a tak se po společném setkání rozhodnou splnit si studentský sen, že budou všichni bydlet na jednom statku.
Z vyprávění jasně nevyplývá, jak se všichni sešli, kdo je svolal, jestli se jedná o sraz gymnazistů po letech a pokud ano, proč je jich tak málo. Film je totiž koncipován jako sociologický výzkum, čemuž nahrává i fakt, že jedna z hlavní šestice – Linda – je socioložka, která píše práci o vizi mladistvých jejím (ne)uskutečnění v dospělém věku; oněmi mladistvými jsou nejspíš její bývalí spolužáci.
„V téhle chvíli jsi figurka, kamaráde, fakt směšná figurka."
V případě výše zmíněné šestice tak nemáme co dočinění se skutečně trojrozměrnými, žijícími a dýchajícími postavami, nýbrž určitými typy a karikaturami, na nichž se demonstruje jednoduchá teze vyjádřená již na plakátech věnovaných konkrétním figurkám. Lindina „síla je v tom, že to všechno vydrží", přičemž TO znamená vztah, který ji nenaplňuje; Dagmar má „na prvním místě zdraví, pak lásku a v závěsu harmonickou rodinu", což se jí v případě dvou posledních jmenovaných nedostává; Silvie zase „pije víc, než by chtěla", a tak se potácí mezi prací a kocovinou; Otakar je „gay, ale nenašel ještě vhodnou chvíli, kdy o své sexuální orientaci říct rodičům"; bývalý Otakarův přítel Tonda „nespí s nikým, koho nezná", protože hledá stálý vztah; Radim „studuje peďák, ve kterém úspěšně pokračuje už devátým rokem" a stejně úspěšný je i jeho vztah s přítelkyní, jež ho podvádí se svým bývalým.
Pokud jste se v textu ve výčtu jmen a charakteristik ztratili, nevadí, protože expozice filmu zabere zhruba hodinu stopáže, po čas které jsme nuceni přetrpět divácky podbízivé etudy na různá témata: naše společná budoucnost, přiznání homosexuality, tloustnutí a alkoholismus, výlet s ex-přítelem ad. Smích, který provází takové scénky, ale nemá autoterapeutické účinky, jako se to podařilo učitelce Jitky Rudolfové – Věře Chytilové – v jejím nejlepším polistopadovém filmu Hezké chvilky bez záruky, jež byly psychologickou, nikoliv sociologickou studií stavu společnosti. A taky těžily z trapnosti. Pobavení vyvolají hlášky typu „Ježíši, já sedím v nějakých hovnech nebo co" či „Mysli si, že je tam na hoře výprodej"; nesmějeme se ale spolu s postavami, nýbrž postavám.
Týká se to především homosexuála Tondy, který je ztvárněn i zahrán jako vykroucená buzna, která komicky koulí očima a chová se i mluví zženštile. Je zdrojem komiky, pronáší dvousmyslné věty typu „Nechceš vysát?" a je přitom stylizován jako dobrá hospodyňka-mamka, která dělá domácí práce. Po pozitivním obrazu homosexuality v Pusinkách či Venkovském učiteli se tak Zoufalci vrací do 90. let, kterým v české kinematografii dominovala heteronormativní představa o glbtqia komunitě.
Nevidím, nevidím, stojím na místě svém/na místě zlém."
Zoufalci nevypovídají ani tak o generaci třicátníků, jako spíš prozrazují mnohé na diváky, kteří se takových chcípáčcích cestujících z města poznají. Problém s identifikací, který nastane u ostatních, není chybou na straně diváka, ale filmu. Nelze být empatický, když si postavy zaslouží, co se jim stalo, protože jejich počínání vystihuje tarotová karta viselec (stagnace, bezmocnost, neschopnost obratu...).
Jako názorný příklad tvrzení může posloužit srovnání scény „znásilnění" z Pusinek a Zoufalců: zatímco v Pusinkách je nám znásilnění ukázáno a působivost je podpořena lakoničností daného výjevu, Zoufalci inkriminovaný akt přeskočí a dozvídáme se o něm až zpětně prostřednictvím humorného dialogu (zneužití jako něco komického – absence podprsenky, kalhotky naruby) a hudby. Vynechání scény sexu svědčí něco nejen o měšťácké povaze postav, ale i filmu samotného, který rozhodně nechce znepokojovat a rozrušovat. V závěrečných titulcích tak nepřekvapí, že na scénáři spolupracovala Irena Hejdová, která jako scénáristka debutovala stejně měšťáckými Dětmi noci, a dramaturgem byl Kristián Suda, jenž je krom nich podepsán pod obdobně rozpadlými Pusinkami.
Formální suverenita
Na druhou stranu je nutné přiznat, že zatímco taková Babinská či Dabrowská ve svých debutech hledaly suverénní formální výraz, Rudolfová se představuje formálně svébytnou prvotinou. Mozaikovitá struktura vyprávění, která důmyslně zprostředkovává proud vědomí hlavní šestky (plus matky jedné z nich), nám od začátku dává najevo, že každá scéna je subjektivně zabarvena optikou vypravěče. Zachází se dokonce tak daleko, že se flashforwardy v dvojznačném konci vyjeví jako nespolehlivé, což odpovídá zvolenému konceptu konfrontace dvou pohledů – mládežnického a dospělého. Zoufalci tak Lindině závěru sociologické studie, v němž tvrdí, že na rozdíl od dospělých u mladistvých převážila důležitost majetku nad prospěšností druhým, dávají jen zpola za pravdu.
Výborná je pak práce se zvukem, který aktivuje mimozáběrové pole (zpěv otce, zatímco matka opracovává zahrádku), vtipně glosuje dění (Otakarovo vyhození sousedky za zvuků „Pryč! Pryč!" linoucích se z TV), dopointovává scénu (Dagmařino a synovo nastoupení do auta po zastávce na močení – nevidíme je nastupovat, pouze slyšíme zabouchnutí dveří) či slouží jako kontrapunkt (Tondův VO o „nalajnovanosti života", zatímco v TV dva písaři „nevidí perspektivu"). Pozoruhodné jsou i přechody z diegetického zvuku do nediegetického (magnetofonový úvod a mobilový závěr, píseň Martina Hrany, báseň „Ještě padá sníh").
„Chceme se vymanit ze společnosti."
Jitka Rudolfová paradoxně nemá nejblíže k ženskému pochybovačnému a pátrajícímu pohledu na věc, jako je tomu u Karin Babinské a Olgy Dabrowské, popř. Alice Nellis a Michaely Pavlátové. Ani ke svému vzoru – Věře Chytilové, jejíhož cinéma-veritismus z O něčem jiném nedosahuje. Přepečlivou formální stránku zastírající vykonstruovanost, diváckou podbízivost a lživost má společnou s Davidem Ondříčkem a jeho Samotáři. Zoufalci jsou Samotáři pro klubová kina, po nichž taktéž zůstanou jen scénky a hlášky, umělý pocit výstižné generační výpovědi. Chcípáčkovství, sdílené oběma tituly, je pouhou pózou. Zoufalci ho – a tím i svoji pozérskost – akorát umocní popřením jednoho výrazného trendu české polistopadové kinematografie – cesty z města. Jako vytloukat klín klínem.
.: poslal bluntman 17.11.2009, 10:12:00
Komentáře
Přidání komentáře...
